Jsem „výrobák“, ne úředník,

říká starosta obce Lánov, která se také zapojí do meziobecní spolupráce. 

Jedno slunné říjnové odpoledne se rozhlížím kolem sebe před obchodem, kterému se asi kdysi dávno říkalo Smíšené zboží.

Obec Lánov lemuje říčku Malé Labe a připomíná hada, který se plazí od severu na jih a přitom křižuje bývalou císařskou silnici, nad níž se vzpínají Krkonoše. Ten Lánov, kam jsem se vypravil, abych si popovídal o meziobecní spolupráci s místním starostou, vzniknul spojením Horního a Prostředního Lánova, zbývající Dolní zůstal samostatný.

Ať se dívám, jakýmkoliv směrem nemohu najít kostel. Vidím školku, právě budované malé autobusové nádraží a samozřejmě radnici, kde je i pošta, ale kostel nikde. To už mi vychází vstříc pan Ing. Jiří Vancl, který starostuje v obci patnáct let. Záhadu mi hned vysvětluje: kostel Lánov nemá, kdysi tu stál luteránský, ale s odchodem sudetských Němců se z něj stala ruina, která byla nakonec zbourána a dnes na jejím místě stojí škola.

Pan starosta Vancl mě pozval do kanceláří obecního úřadu. V malé obci byste nečekali tzv. „open space“, čili místnosti, které nejsou odděleny stěnou, ale sklem. Starosta tak vidí na svůj tým a oni na něj. Posadíme se do zasedačky a ing Vancl vypráví. Má vyhraněné názory, nenechá svého posluchače v klidu, nutí vás přemýšlet nejen o Lánově, ale také o naší zemi. O tom, co se podařilo a co nám proklouzlo mezi prsty. V jeho vyprávění zarezonovalo snad nejvíce vzdělání. Nejen to akademické, ale praktické, díky kterému se udržuje a rozvíjí znalost řemesel, technických dovednosti a vůbec činností, bez nichž mohou obce stěží plánovat svoji budoucnost.  

Obec, která kořeny teprve zapouští

V obci Lánov trvale bydlí 1750 obyvatel. Samozřejmě další lidé sem jezdí do svých rekreačních chat a chalup.  Má dobrou polohu, těsně pod Krkonošemi, na pomezí ochranného pásma Národního parku. Prochází tudy silnice první třídy, leží v blízkosti čtyřúhelník měst Vrchlabí, Hostinné, Jilemnice a Trutnov. Nikdy to nebyla nějaká specializovaná obec, například na turistický ruch nebo zemědělství. Místní obyvatelé se odedávna věnovali pestrému spektru různých činností.

Lánov je původně sudetskou obcí, žilo zde téměř sto procent německého obyvatelstva.  To po válce muselo odejít. Po roce 1945 byla během pěti let dosídlena Čechy. Z Němců zůstala jenom hrstka. Po pádu komunismu se přijely podívat do obce děti původních obyvatel. Někteří Němci sem jezdili už od 70. let, kdy jim komunistické Československo dovolilo překročit hranice. „Ty si ještě pamatovali mí rodiče a jejich děti. Jejich vazba k obci byla a je přirozená, ani zdaleka nemají úmysl se vracet, protože se jim v Německu vede dobře. Vrátit se sem chtěli vlastníci továren, nebo nemovitostí, ale to už dnes odeznělo. Nás to nijak netrápí, naše děti jezdí do Německa, německé sem. Spolupráce normálních lidí je normální,“ popisuje starosta Vancl. Podle něj je znát rozdíl mezi Lánovém jako „přídělovou“ sudetskou obcí a obcemi, které leží kousek dál a vždycky v nich převažovalo české obyvatelstvo. Kořeny jednotlivých rodin sahají například v Branné nebo Studenci celá staletí dozadu. Přístup lidí a jejich vzájemná sounáležitost se v Lánově teprve tvoří. „My jsme vlastně první generace, byť už je nám přes šedesát, která se tady narodila. Těsná vazba k místu narození a mládí teprve postupně vzniká, ale určitě se vytvoří,“ říká starosta.

Lánov je přirozeně spádovou obcí. Na obou koncích s ní sousedí další obce - Dolní Lánov a obec Dolní Dvůr.  Proto je tu dnes zdravotní středisko (soukromý lékař tu ostatně působil už před vysídlením Němců), plnohodnotná základní škola pro spádové území i tři mateřské školky, do nichž chodí děti z okolních vesnic. Sídlil tady státní statek, který obhospodařoval polnosti 19 vesnic z okolí. V Lánově působí tělovýchovná jednota s více než 300 členy (opět i z dalších obcí).

O to lépe se nám navazovalo v roce 1990,“ vypráví ing. Vancl . V Lánově v „nové“ době vybudovali vodárenskou společnost, která postupně provozovala i vodovody okolních obcí. Vznikla společná osvětová beseda s Dolním Lánovem, v jejímž rámci se pořádají společné akce a výlety. V obci funguje devět spolků a dokonce dva sbory dobrovolných hasičů.  „Oba fungují, tak proč je tlačit do toho, aby se spojovaly. Potřebné jsou oba dva,“ usmívá se nad raritou starosta. Její vznik je prostý. V roce 1960 vznikla dnešní obec Lánov spojením Horního a Prostředního Lánova a každá z původních obcí měla svůj hasičský sbor. Filosofie Lánovských se vůbec vyznačuje důrazem na přirozený běh věcí. Takovým způsobem docházelo i k rozumné koncentraci školství. „Když jsem já chodil do školy, tak samozřejmě nastal boom dětí, protože v době válečné jich bylo pomálu. Jak ten boom odezněl, a křivka se změnila, postupně byly školy rušeny,“ popisuje starosta Vancl. Zrušena byla škola v Dolním Dvoře a děti začaly jezdit do Horního Lánova, tam ale byla také v  70. letech zrušena. Na opačném konci, po proudu Malého Labe, byl zase zrušen druhý stupeň v Dolním Lánově.  V samotném Lánově vznikla nová škola, kam se přeneslo vyučování z ostatních obcí.  „To přinesl vývoj, když vezmu tyto tři vesnice, máme z hlediska základní školy a mateřských školek „vyřízeno“. Sedí to tak, jak si myslíme, že by to sedět mělo,“ shrnuje starosta. „Na obci Lánov však leží velká odpovědnost, aby jak plně organizovaná Základní škola, tak i mateřské školky, byly řádně připraveny, jak po stránce stavební, tak po stránce kvality pedagogického sboru. Je tu práce ještě jako na kostele, a to především v souvislosti s tím, že chceme všechny naše žáky, ať z naší či sousedících obcí, připravit do života co nejlépe,“ pokračuje starosta.    

Lánov má štěstí na demografický vývoj. Každý rok obci přibude 20 až 30 nových obyvatel. Když ing. Vancl začínal starostovat měla obec zhruba 1400 lidí, teď jich je oficiálně 1750, ale jak to tak bývá, několik desítek dalších jich není přihlášeno. A jak vypadá věková struktura? „Obec stále organizuje a hraje si na developera. Staví se tu rodinné domky a myslím, že nestárneme - a když - tak minimálně,“ říká J. Vancl. Počet obyvatel i jejich průměrný věk je stabilní, co však starostu trápí je jejich kvalifikační úroveň. „Nevznikají tu zaměstnanecká místa pro středoškoláky a vysokoškoláky. Těžíme alespoň z toho, že tu bydlí lidé z Vrchlabí a z okolních měst. Když už si někdo postaví rodinný domek, tak už nějakou úroveň musí mít, je to třeba šikovný dělník, slušný řemeslník, technik, nebo i ten vysokoškolák,“ přemítá starosta Vancl, kterému se však nelíbí přístup dnešních mladých lidí. „V roce 1945 se nacházelo v Lánově sedm hospod, dva sedláři, tři kováři, dva mlýny, obchody, krejčí atd. Byli to živnostníci, kteří museli mít nějakou úroveň, aby obstáli v konkurenčním prostředí. Měli se co otáčet. Proto bylo také normální, že v živnosti pokračoval prvorozený, nebo ten kdo byl nejchytřejší, protože musel vydělat na to, aby vyplatil ty ostatní.  Všechno to bylo přirozené, ale dnes je to pryč. Nová generace tak trochu čeká, až jí spadnou pečený holuby do huby a těžce na to doplatí,“ míní.

Čtvrté období starostou

Jiří Vancl je 66letý usměvavý muž, který říká, že měl v životě štěstí. Zná život z družstva a později ze statku.  Musel se otáčet už jako malý kluk. Ve dvanácti letech kontroloval práci dvaceti ženám a prý mu to nedělalo nějaké starosti.  Spokojen byl i na školách, přestože rodina byla potrestána a on musel do „učňáku.“ Vůbec toho nelituje, našel tam mnoho kamarádů. Vrátil se zpátky domů, do své obce, jednoduše proto, že nikam jinam jít nechtěl. Přišel rok 1968. „Lidé, kteří byli profesně na úrovni, ale někde něco kecli, tak museli jít od válu, ale zemědělství odborníky potřebovalo. Tak jsme my mladí kluci dostali veliký prostor. Nebyli jsme tak úplně hloupí a staří chlapi, kteří dělali nějakou techničinu, ale nemohli jít dál, také nebyli tak hloupí a tak se vytvořila velká zhruba stočlenná skupina techniků na jednom velkém státním statku. Byla to dělná struktura a mohli jsme tvořit. Když si vzpomenu, co všechno já jsem mohl udělat, ale také co všechno jsem mohl zvorat, člověk si ani tu odpovědnost neuvědomoval. Já ale potřebuji prostor, abych mohl něco tvořit.  Mě nebaví něco si udělat a pak si to opečovávat a kolem toho si šmajdat. Jak říká přítel Seneca: Největší tvůj majetek je čas, který si dostal, a nic jiného nemáš,“ vypráví starosta.  

Po revoluci získala rodina 15 hektarů v restitucích. Jiří Vancl připouští, že kdyby to bylo více, třeba 500 hektarů, asi dodnes pracuje někde u koní či krav. Ale takto ho to táhlo zase někam „dál“, kde mohl, jak on říká „tvořit“. A zase se dala dohromady parta lidí, kteří chtěli společně něco dokázat.  K Lánovu pana Vancla vázal sport, školy, kamarádi, děvčata…. „Když za mnou přišli po roce 1990 s tím, že když tady budou ve vedení obce komunisti a Občanské hnutí a ti se poperou, tak tu musí být také nějaký smír, tak abych do toho šel.  Byl jsem v první radě v období, kdy jsme měli politického starostu, ten ale za dva roky zjistil, že je to o práci, nikoliv o politice, tak utekl.  Přemluvili jsme potom jednu paní učitelku, která, když bude chtít, má se kam vrátit, ke svému povolání, resp. poslání.  Všichni jsme věděli, že máme nějakou svoji odpovědnost za rodinu apod. Život je překotný, a když vypadnete na osm deset let, ztratíte souvislosti. Nakonec jsem ze slušnosti souhlasil, že jedno období popotáhnu. A protáhlo se to až dodneška,“ potvrzuje Jiří Vancl, že už stojí v čele obce více jak patnáct let.

Prostor „tvořit“ je podle něj v obci velký. V současnosti například realizují, nebo připravují celkem 16 investic v rozsahu několika desítek milionů korun a nemají k tomu jediného “invesťáka“. A tak se starosta musí dohadovat s projektanty, dodavateli, se státními orgány, když jde o školu, tak s  vedením školy a s učiteli atd. Jenom výběrová řízení připravují pro obec externí firmy.

„Jsem  výrobák, nejsem úředník. Mám tady parťáky, kteří dělají tu úředničinu a umí to. Prostor tvořit v Lánově tady pořád ještě je. Jedna z těch věcí, které mě zajímají, jsou svazky a meziobecní spolupráce. Potenciál obce je omezený, rozhodli jsme se postoupit dál a pomoci takříkajíc širšímu revíru, ale též sami sobě, neboť obec může efektivně sama dělat jen některé věci.  Něco se vytvoří a to něco život potvrdí. To mně přináší uspokojení. Ne, že mám doma plný šatník obleků a čtvery hodinky, to mě vůbec nezajímá,“ takové je krédo starosty, kterého jeho práce i po těch letech stále baví.

Rozumně dělat společné věci

Podle Jiřího Vancla se snaží obyvatelé Lánova a dalších okolních obcí „rozumně dělat společné věci“ už půl století. Prvních svobodných deset let, od roku 1990, si samosprávy hleděly především nutných úkolů ve svých obcích. V Lánově, aby všude tekla voda a vedla elektřina a aby například fungovala základní škola. Také byl v obci zaveden plyn a kabelová televize s vysokorychlostním internetem (dodnes proto s výbornými cenami pro diváky i uživatele). Přirozeným vývojem a po splnění „domácích“ úkolů obce okolo hor dozrály k tomu, že by jim prospělo, kdyby některé projekty a činnosti dělaly společně. V roce 2001 vznikl Svazek měst a obcí Krkonoš, který v současnosti čítá přes čtyřicet měst a obcí s přidruženým městem Trutnov a celkem tak zahrnuje sto tisíc obyvatel. Obce prostřednictvím svazku společně jednají s národním parkem, který je nositelem Natura 2000, s polskou stranou (byť mezi některými městy jsou navázány i individuální projekty), s kraji (Krkonoše jsou rozděleny mezi dva kraje). Společně vystupují i  na národní úrovni, aktuálně například ve věci postavení nových přehrad. Další oblastí, kterou obce ve svazku sdílí je turistický ruch, mají společný fond propagace a společné projekty jako jsou běžecké tratě, cyklostezky, cyklobusy, infocentra apod.

„Před pár lety jsme si uvědomili, že všeobecný mejdan na dluh v naší zemi skončil a že nás v regionu bude tlačit bota, totiž zaměstnanost. Připravili jsme projekt nazvaný Integrovaná strategie rozvoje regionu Krkonoše. Na jeho přípravě spolupracovalo 150 lidí, vznikla analýza, vytkli jsme si nějaké cíle, teď jsme ve fázi, kdy se je snažíme dostat do krajských, národních a evropských programů. Jde nám o to, aby se na tuto sudetskou oblast, která je v nevýhodě, protože se vlastně nevyvíjí přirozeně a plynule, aby se na ni nezapomnělo. Mám takové své heslo, že naše území stojí v konkurenčním prostředí s ostatními územími. Musíme se tedy snažit,“ říká starosta Lánova. Klíčem k úspěchu, tedy k tomu jak v konkurenčním prostředí obstát, mají být podle něj vzdělaní lidé. „Neberu vzdělanost jenom, že někdo má maturitu, nebo vysokou školu, ale tak, že něco skutečně umí. Každý rok se jeden ročník rozhoduje, kde zakotví – někdo v patnácti, někdo v pětatřiceti – to je jedno. Jestliže se každý rok celostátně narodí sto tisíc lidí, tak to také znamená, že se sto tisíc lidí každý rok rozhoduje, kde zakotví. My jako region o sobě musíme dát vědět.,“ tvrdí J. Vancl. Má za to, že Sudety kdysi prosperovaly díky základům položeným za průmyslové revoluce a Rakousko-Uherska. K dispozici byl obrovský trh, energie z vodních toků a chudé obyvatelstvo. Žilo zde německé obyvatelstvo, které bylo podporováno za obou světových válek, ale i za první republiky. Podpora do regionu směřovala i po roce 1945. „V devadesátém roce to padlo na hubu,“ nebere si servítky J. Vancl a pokračuje: „To, co bylo trochu slušné, toho se chopili slušní lidé, buďto naši nebo zahraniční, protože to vynášelo. To, co bylo třeba postrkovat dál, padlo pod stůl.“ Starosta si myslí, že se za dvě poslední dekády došlo ve školství – od základního až po vysoké -  téměř k tragedii. „Nemáme suroviny, naším potenciálem musí být vzdělanost.  Ale nemá smysl brečet nad tím, co je pryč. Každé školné něco stojí,“ obrací se starosta Lánova do budoucnosti.  „Se sdružením podnikatelů i s kraji se snažíme splnit si náš sen: aby tu bylo stabilní a vzdělané obyvatelstvo s odpovídající věkovou strukturou. Já jsem obyčejný sedlák, já tomu říkám přirozený obrat stáda,“ dodává. Zatím se pod Krkonošemi najdou lidé se slušnou kvalifikací v dělnických profesích i se středním vzděláním, sem tam i nějaký šikovný inženýr, ale je třeba myslet na budoucnost.  

„Nemůžeme mít jenom samé manažery nebo ekonomy. Samozřejmě, že se mají děti a jejich rodiče právo rozhodnout o budoucím povolání, ale pak také musí nést odpovědnost za to, že se uživí. Tu za ně nemůže nést úřad práce a pekař, zedník, tesař a další, kteří odvádí daně i na příspěvky v nezaměstnanosti.  Chceš být právníkem, tak si buď právníkem, ale nemáš co dělat na pracáku. Stát na tuto regulaci rezignoval z politických důvodů a mluvili do toho lidé, kteří tomu nerozuměli. Teď se nám to vymstilo. My se tu teď snažíme najít nějaké východisko pro náš region, naše obce. Nic jiného nám nezbývá,“ míní starosta Vancl s tím, že naštěstí si už stále více podnikatelů uvědomuje co je to skutečně firma, že to nejsou peníze na účtu, ale jejich kmenoví zaměstnanci. Proto začínají spolupracovat se středními, ba dokonce už i základními školami. Snaží se zapojit rodiče, aby si i oni uvědomili, že je třeba dítě nasměrovat k povolání, k němuž má předpoklady, na dovednosti, které jsou mu vlastní. „Když se podíváte do jakékoliv mateřské školky na pískoviště odpoledne tak vidíte, kdo k čemu je udělanej. To je třeba ctít. Já jsem hrozně starej a už jsem toho spoustu zažil, já znám tolik inženýrů, s nimiž bych nešel ani na půl dne na brigádu, protože bych se bál o své zdraví. A naopak tolik šikovných řemeslníků i techniků, nebo lidí, kteří jsou jenom zčásti vyučení, kteří to své ovládají a jsou pánové, jsou sebevědomí, vyznají se ve svém oboru,“ shrnuje svůj pohled Jiří Vancl.

Jak ještě sen o prosperujícím regionu naplnit? Dopravní dostupností. Proto se i Jiří Vancl jak sám říká „motá“ kolem do 40miliardové investice dálnice z Jaroměře na hranice s Polskem (Poláků si pan starosta cení: „My Češi se na ně díváme přes prsty, ale když se podíváme, jak dokázali privatizovat majetek a kolik se rozkradlo tam a kolik tady, můžeme zalézt do kouta, stejně tak, když se podíváme na čerpání evropských peněz, jak dokázali připravit svoji dálnici S3. Ten despekt by měl být spíše obrácený.“)

Meziobecní spolupráce pomůže plnit sny

Spolupráci obcí vidí starosta Lánova ve čtyřech vrstvách. První tvoří onen velký krkonošský svazek, druhou další tři malé svazky, které téměř kopírují radius obcí s rozšířenou působností  (Jilemnická, Vrchlabská a Trutnovská) a třetí místní akční skupiny, jako společenství občanů, neziskových organizací, soukromé podnikatelské sféry a veřejné správy. A čtvrtou vrstvou je pak meziobecní spolupráce.

Projekt meziobecní spolupráce považuje J. Vancl za rozumný krok Svazu měst a obcí ČR, kdy se podařilo  získat peníze z evropských fondů, které půjdou přímo do „terénu“. „Terén se potřebuje scházet, přemýšlet o tom, co a jak dělat společně. Musí to mít hlavu a patu. Byly dobře zvoleny tři základní oblasti. V našem případě se spárují s tím, co už jsme v rámci svazku dělali. Pokud jde o volitelné téma, vážně u nás diskutujeme o protipovodňové ochraně. Krkonoše čelí jižnímu proudění, přicházejí deště od Středozemního moře. Před dvaceti lety jsme to neznali. Povodně přicházely zřídka, zkušenosti jsou z let 1956 a 1977. Pak přišla povodeň v roce 1997 a od té doby další čtyři,“ uvádí starosta. Zatím se o potřebné ochraně vedou diskuse, samozřejmě také se zástupci Národního parku, vždyť srážky spadnou především v horách a voda se pak přivalí do měst a vesnic. Mluví se o nových přehradách, komplexních pozemkových úpravách, poldrech a místních komunikacích. Asi největší starosti dělají obcím křížení potoků a řek s mosty, kde o povodních vznikají nejkrizovější místa.

Také v jedné ze základních oblastí meziobecní spolupráce se už dali do práce. Odpadové hospodářství si víceméně obce nějak řešily po svém. Stále se ale třídí jenom jedna třetina a dvě třetiny odpadu se odváží na skládky. „To se musí obrátit, aby se s odpadem zacházelo jako s potenciálem a ne s něčím co se sype do rokle,“ zdůrazňuje J. Vancl. Ono už není ani kde odpad skladovat. Je třeba ho zužitkovat, získat z něj efekt v podobě vyrobené elektřiny, tepla nebo druhotné suroviny a sehnat konečného uživatele, který za něj bude ochoten zaplatit přiměřenou cenu. Nesmí se zapomínat ani na obyvatele obcí tak, aby úroveň jejich nákladů na likvidaci odpadů dosahovala rozumné a výše. To všechno je jistě starostí krajů, podnikatelů a dalších, ale podle J. Vancla lídrem řešení musí být samospráva.

„Řekli jsme si, že půjdeme do meziobecní spolupráce, byť tady máme mnoho věci odpracováno. Je to ale zase další úroveň uvažování, která nás zajímá. Největší problém je ovšem najít kvalitní lidi. Meziobecní spolupráce je dobrovolná, byť jsou tam motivační prvky, ale ti vybraní lidé musejí mít přirozenou autoritu, tu si nevytvoříte za rok za dva. Důležité také je, aby z toho nevzniknul mrtvý projekt. Není žádný problém vyčerpat peníze a napsat o tom slohová cvičení. To je ale pak škoda času a energie. Myslíme si však, že dáme dohromady tým a jeho členy přitom neopustíme, musíme jim být nápomocni. Chceme projekt meziobecní spolupráce použít jako jeden z mechanismů, jak splnit naše cíle, ke kterým směřujeme,“ popisuje v kostce svá očekávání od projektu meziobecní spolupráce lánovský starosta.    

Opakuje mi několikrát, že se jim v obci ledacos podařilo, ale že se nechce chlubit, pouze na praktickém  příkladu místních podmínek ukázat, že když se lidé chtějí  dát dohromady, tak se dá spolupracovat.  „Malé obce jsou odsouzeny ke spolupráci, nic jiného nezbývá. Podívejte se, jak to chodí ve Francii, ve Švýcarsku, svět ukazuje, kam se to posouvá. A navíc- tady v obcích se nepolitikaří, nějaké ideologické záležitosti jsou k smíchu, stejně jako v Rakousku, nebo Německu,“ dodává starosta Jiří Vancl. Za tu hodinu a půl povídání mě několikrát donutil přemýšlet o mém pražském pohledu na život v Česku. Měli bychom častěji zavítat na venkov, abychom nezapomněli na to, co někdy zní jako fráze, ale tady platí se vší naléhavostí – bohatství obcí i státu tkví v lidech, v jejich tvořivosti a vzdělání.

Tomáš Cikrt, www.obcesobe.cz

Obrázky v pořadí jak jsou od shora dolů:

1. Starosta Lánova Ing. Jiří Vancl

2. Kostel zbouraný v roce 1979

3. Současný pohled na centrum obce

4. Sdružení dobrovolných hasičů

5. Jedna z budov základní školy

6. Budova Městského úřadu, kde se nachází i pošta

7. Nový kruhový objezd s domem sloužícím jako informační středisko

8. Pohlednice ukazuje, že Lánov má co nabídnout i pro zimní rekreaci.

9. Lánov na staré pohlednici

Obrázky 2., 3., 4., 5.,8.  a 9. jsou převzaty z webových stránek obce www.lanov.cz